Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, že když jsem vařila na kamnech, hledala jsem podvědomě knoflíky na regulaci teploty a zapomínala přikládat.
V chalupě nebyla teplá voda a záchod se splachoval kýblem.
Na druhou stranu – všechno je otázka perspektivy. Nejbližší soused, který bydlí pět minut od nás, nemá vodu v chalupě vůbec a záchod má sice zděný, ale venku. Takže vlastně dobrý, ne?
Kdo neunese změnu?
To, co pro mě bylo na začátku nejtěžší, bylo držet si odvahu a vnitřní kurz, zatímco jsem se vrátila do Prahy. Po těch dvou dnech s Kubou jsem se musela bránit představě, že se mi to vlastně jen zdálo. Naštěstí jsem dostala podporu od své milované sestry a blízkých přátel – takové chvíle totiž prověří vztahy. Můj nový muž tehdy tvrdil, že není otrokem mobilu, takže dovolat se mu nebylo jen tak – zato mi psal dopisy v zelených obálkách. Tak jsem ty předlouhé dva týdny přečkala do návratu.
Moje mamka mi řekla, ať to hlavně neříkám babičce, jinak ji mám na svědomí. Bylo to náročné a až zpětně jsem pochopila, že jsem se nechala dotlačit do kouta a vzala na sebe cizí zodpovědnost. Bydlela jsem na novém místě s novým mužem, všechno se změnilo… netušila jsem, jak a o čem s babičkou mluvit. Nakonec to rozčísla sestra, která jí to prostě řekla. „Dřevorubec mi přes práh nesmí,“ odvětila prý. Jenže při nejbližší návštěvě mě nutila, abych se naučila vařit pro svého muže domácí nudle, a vyzvídala, jakou mám zahradu.
Nic není tak horké, jak se uvaří.
Chudoba
Asi jsem si tu měla něco odžít. Chalupa byla promořená energií dřiny, skromnosti a chudoby. Můj muž to tak měl zafixované – je sice z paneláku v Liberci, ale už tu nějakou dobu žil a program chudoby , který si nesl, se mu tu aktivoval. Bylo to jako nasadit si brýle a zapomenout, že je máte na nose – všechno je v nějakém odstínu a vám to začne připadat normální. Ani to vlastně nevidíte.
Stěna ve světnici byla prasklá a jen překrytá nějakou deskou.
Podlaha v obytných místnostech byla cihlová, hrbolatá a celá z kopce, protože dřívější majitelé sem leta nejezdili, všechno zarostlo a podmáčený svah se mírně sesunul. Na těch cihlách byl tmavý zátěžový koberec, takže to šlo aspoň nějak uklízet.
Strop nebyl izolovaný.
Dveře netěsnily.
Okna byla každé jiné, všechna nějak prasklá a více méně neotevíratelná.
Dveře na záchod nešly nejprve zamknout a v druhé fázi zavřít.
Chodba s podlahou z cihel mezi dvěma obytnými místnostmi průchozí – takže mezi světnicí a ložnicí se chodilo v gumákách. Tohle držet uklizené je práce tak pro Sysifa.
Na chodbě za deště kapala (a posléze crčela) voda z úžlabí, v tom místě střecha odolávala pokusům mého muže o opravu. (Jak se zdá, u starých chalup na Kopanicích nic tak neobvyklého. Pamatuji se, jak jednou, když jsme měli skupinové cvičení pro místní ženy, začalo pršet. Kamarádka ztuhla a vyhrkla: Já nemám na chodbě kýbl. Načež jsem ztuhla i já, protože jsem si uvědomila, že jsem ho tam taky nedala, protože jsem nečekala déšť.)
Koupelna bez topení – takže v zimě mezi deseti stupni a nulou.
Na záchodě pod nulou.
Voda z kohoutků jen studená.
V koupelně místo baterie jen kohout s kusem hadice – popravdě, do ledové sprchy by se stejně nikdo nehrnul.
A záchod na kýbl.
Cesta k chalupě žádná.
Jenže…
Koupelna byla sice hnusná a studená, vana pokrytá vodním kamenem a vodu jsme ohřívali ohněm ve velké kotlině a ručně ji v kýblích přelévali do vany. Ale když jsem ležela mému milému v náruči v horké vodě, pozorovala, jak se ve studeném vzduchu zvedají hustá oblaka mlhy, připadala jsem si jako v těch lejluxusnějších lázních.
Ráno, než šel pracovat do lesa, jsme poslouchali vážnou hudbu z rádia Vltava a můj muž mi rozčesával vlasy.
Na podzim, než se ochladilo, jsme sedávali na zápraží a dívali se spolu do údolí.
V ložnici jsme topili ve starém sporáku, kde nešel regulovat oheň. Takže v zimě bylo večer kolem 35 stupňů a ráno deset, ale tulili jsme se k sobě a hřál nás oheň našich srdcí.
Nebylo to pohodlné, ale bylo to nádherné. Prodchnuté ryzí láskou a Životem.
Strachy
Zezačátku jsem se musela bránit různým strachům. Hezky mi je zpřítomňovalo okolí, hlavně moje mamka.
Typické otázky byly:
„Vždyť ho neznáš, co ty víš, jak se k tobě bude chovat?“
Mám dar vnímat lidi a jejich energii. O mém budoucím muži jsem neměla pochybnosti. Teď je to devět let a chová se ke mně krásně, laskavě a s úctou. To jsem dosud nezažila. On se mě totiž nebojí. Je si jistý svou silou a proto je v pohodě s tou mojí.
Odškrtnuto.
„Máš dvě vysoké školy, jak si tam najdeš nějakou práci?“
No, v listopadu po svém přesunu jsem šla doprovodit svého muže na polikliniku v městečku k zubaři. Cestou k jeho ordinaci jsme minuli velkou ceduli FYZIOTERAPIE – šla jsem se zeptat, jestli náhodou někoho nehledají, a za týden jsem nastoupila.
Odškrtnuto.
„Jak to té práce budeš dojíždět?“
Řidičák ani auto jsem v té době neměla (na co řidičák v Praze, že?) a autobusy jsou tu kapitolka sama pro sebe. Jeden jeden v pět ráno, pak před sedmou, v poledne, v půl čtvrté a v pět. Standardní pracovní doba na ambulanci byla od sedmi do čtyř. Naštěstí doktorka, která ji tehdy vedla, byla skvělá nejen profesně, ale i lidsky, takže mi ji upravila tak, abych stíhala spoje.
Odškrtnuto.
„Jak tam přežiješ zimu?“
Nebylo to pohodlné ani jednoduché. Do práce jsem odcházela v 6:15, abych stihla ujít ty dva kilometry na autobus včas a v osm přijala prvního pacienta. Když bylo hodně sněhu, zůstával Kuba doma. To potom ráno zapřáhl koně do saní a na autobus mě odvezl. Nesnáší ranní vstávání, přesto vstával brzy, aby mi cestu zpříjemnil, a pak se zase vrátil domů.
Domů z práce jsem se skutálela tmou a sněhem kolem půl šesté, obvykle s nákupem na zádech. Někdy za chrochtání divočáků. A aby to bylo ještě zajímavější, šla jsem obstarávat slepice, kterým zamrzala voda. Pak se akorát najíst a jít spát. Byla jsem pěkně zmordovaná.
Když byl můj muž doma, topil a bylo to ještě dobré. Připravil i večeři. Často ale tu první zimu šel statečně do práce a to jsme potom večer topili moc krátce na to, aby se prohřály zdi chalupy. Takže tu byla pořád zima, kolem deseti stupňů ráno a večer stěží dvacet. Mytí nádobí bylo za odměnu – zahřívala jsem se přes ruce. Já jsem na tom byla ale ještě dobře, měla jsem teplo v práci, i sprchu s teplou vodou, můj muž to měl náročnější, ale vypadal, že si toho ani nevšiml.
Když se zpětně dívám na fotografie, jak to tady tu první zimu vypadalo, až se divím, s jakou lehkostí jsem to zvládla. Když se mě na to někdo ptá, odpovídám: „To musíte být hodně zamilovaní. A až to největší zamilování opadne, už jste zvyklí.“
Přežila jsem. Odškrtnuto.
“A jak tam budete žít s dětmi?”
Šťastně. Štěstí dětí totiž nezávisí na vyhřáté koupelně ani na dalších vymoženostech. Jsou obklopeny láskyplným rodinným prostředím, čistou přírodou a zvířaty. Jako maličké jsem je myla v kuchyňském dřezu. Když začala malá chodit do školky, musela pěkně šlapat k autu, nicméně jako fyzioterapeutka musím říct, že jí to prospělo. Pravidelně s nimi jezdím do Prahy, aby věděly, jak vypadá (relativně) velké město. Děti rostou a vyvíjejí se a s nimi se mění i jejich potřeby, které ještě závisí na osobnosti. Můžeme se dívat na to, co jim tu oproti městu chybí, nebo ocenit to, co by ve městě neměly. Všechno najednou nemůžou mít nikdy.
“A co budeš dělat, až budeš stará?”
Tak tuhle otázku, kterou jsem slyšela nejednou, považuji za bonusovou.
Před pár lety jsem s prvním mužem stavěla domek u Benešova a myslela si, že tam budu bydlet napořád.
A během pár měsíců bylo všechno jinak.
Je asi na čase smířit se s tím, že život je proměnlivá řeka. Myslíme si, že víme, co nás čeká, ale to je jen iluze. Proto jsem se rozhodla být šťastná tady a teď, místo abych si to kazila představami o nějaké chimérní budoucnosti.
A daří se mi to 😉
Šťastných devět
Už je to nějaký pátek, ze zamilovanosti se stala hřejivá láska a dvě děti přidaly radost, ale vzaly si hodně pozornosti a energie. Žijeme si tu spokojeně.
Můj úkol je vnášet sem energii 20. a postupně 21. století a hojnosti – prosadila jsem si splachovací záchod, i když nebyl „nutný“, teplou vodu v kuchyni i koupelně, indukční vařič – můj muž měl sice za to, že vařit na něm je zbytečné marnění elektrikou, ale když je venku 35 a doma 22, nejsem cvok, abych topila v kamnech. „Kromě toho,“ vysvětlila jsem muži, „to, že si děláš dřevo sám neznamená, že je zadarmo.“
Velkou zásluhu na spokojeném životě na samotě u lesa má můj muž, jeho pracovitost a péče. Nachystá dřevo, zatopí, postará se o těžké práce. Když je třeba, uvaří a postará se o děti. A postupně opravuje chalupu. Ale to je zase jiná kapitola 😉
P.S. Jestli mě taky štve? No jejej! A to si pak obvykle řeknu: Chtělas ideálního chlapa pro sebe? Chtěla. Vědělas, že to je on? Věděla. Tak zklapni a makej! 😉