Možná se vám to taky stává. Téma, které se opakuje pořád a pořád dokola. Jak u blbých. Ať děláte, co děláte, pořád a pořád.
Tak tohle zažívala Klára. „Už rok a půl se snažím podnikat, ale ať dělám, co dělám, pořád mě všichni odmítají.“
Tak tohle mi bylo divné. „Jak, všichni?“ zeptala jsem se.
„No všichni. Mám to tak celý život. Vlastně i můj manžel mě tak nějak odmítá,“ odpověděla.
Téma pro energetickou transformaci jako vyšité.
Jak nahradit mrtvého bráchu?
Naladila jsem se na Klářin systém a naslouchala.
Po chvíli Klára povídá: „Než jsem se narodila, umřel našim brácha. Deset let před mým narozením. Hned po porodu. Doktoři spočítali špatně termín a vyvolávali ho o měsíc dřív. Nepřežil to.“
V systému se vzedmuly pocity tíhy, smutku, lítosti a bezvýchodnosti. Sdělila jsem Kláře, co cítím.
„No jo,“ odpověděla. „Já jsem měla vlastně celý život pocit, že bych ho měla nějak nahradit.“
„Ale nešlo to, co?“ podotkla jsem. Ze systému to bylo jasně patrné. Snaha, snaha, snaha… ale všechno nadarmo. Pocity přehlížení. Nezájmu ze strany rodičů. Smutku.
Po chvíli Klára řekla: „Vidím malou holčičku.“
„Kolik jí je let?“ zeptala jsem se.
Klára: „Asi šest. Vedle ní je máma, ale nevšímá si jí.“
Viděla jsem to před sebou.
Malé dítě vedle matky. Matčina pozornost zcela upřená kamsi úplně jinam. Dozadu. Na mrtvé miminko. Dítě se snaží upoutat aspoň část pozornosti na sebe, ale marně. Matka hledí jinam.
Řekla jsem, co jsem viděla, a Klára poznamenala, že takhle nějak to celý život vnímala. Jako by byla neviditelná. Neviděná. Přehlížená.
Jakoby pozornost rodičů směřovala úplně jinam.
Jako by žili v různých světech.
Prostor pro mámu
Zeptala jsem se: „Co by maminka potřebovala?“ a sotva jsem to dořekla, matce přistálo v náručí to mrtvé dítě. Sdělila jsem Kláře, co se děje. „Mám pocit, jakoby teprve teď máma dostala možnost tu ztrátu odtruchlit. Nevíte, jak to tenkrát bylo?“
„No, to je asi pravda. Tenkrát dostala po porodu jen nějaký papír o anonymním spálení, který podepsala. Do smrti se s tím nesrovnala, myslím. A táta podle mě taky ne.“
Já: „Jste s tím, co se teď děje, v kontaktu?“
Klára: „Jen trochu.“
Já: „A je pro vás v pořádku, abych vašim prostřednictvím teď dala mámě podporu a péči, aby si to mohla konečně srovnat?“
Klára: „Ano, určitě.“
A tak jsem zabalila truchlící maminku do své energie. Maminka plakala, truchlila. Vedle ní stál její muž a truchlil splu s ní, i když jinak. Po nějaké chvíli byla připravená miminko pohřbít. Navrhla jsem, že do země, ale to nebylo ono. A tak ho nechali zpopelnit a jeho prach pak na travnatém kopci pustili po větru…
V celém systému se znatelně odlehčila energie.
Zapomenout a jít dál…?
Dotýkáme se tu dvou témat, které v naší společnosti dělávají nepořádek.
Lidé mají často pocit, že když je postihne nějaká osobní tragédie, je třeba zatnout zuby a jít dál.
Mohu zodpovědně říct, že to nefunguje.
Pocity totiž neokecáte. Můžete je pohřbít, ale ony si žijí dál svým vlastním životem. Promítají se do fyzického těla, do vztahů, jak ukazuje i Klářin příběh.
Bolí to. Je velmi náročné dát tomu pozornost. Ale pokud vás něco takového postihne, nemusíte na to být sami. Vyhledejte podporu, dejte své bolesti a dalším emocím pozornost, prostor a péči. Ony se postupně uvolní – pak jste připravení jít dál bez zátěže, která by vás ohrožovala na fyzickém nebo dušením zdraví.
Druhá věc, na kterou bych chtěla poukázat, je přístup k truchlení ze strany lékařů.
Potrat je pro mnohé z nich statistika. Je to nepříjemné, ale jedeme dál. Medicína nedává prostor pro rozloučení s miminkem – i když snad už je to lepší. Týká se to ovšem i miminek potracených v raných fázích těhotenství. Stává se to poměrně často, pro lékaře je to rutina, ale city budoucí maminky bývají hluboce zasaženy. Potřebují pozornost, péči a prostor, aby mohly být systémem maminky přirozeně zpracovány. Někdy je třeba terapeutická podpora. Jinak dělají potíže, hlavně v oblasti ženských orgánů. Vím, o čem mluvím. Prošla jsem si tím také.
“Mami, nemůžu být vaším ztraceným synem…”
„Jak je?“ zeptala jsem se Kláry, které jsem celou dobu popisovala, co se s její rodinou děje.
„Vnímám vedle sebe mámu. Vzala mě za ruku. Je to mnohem lepší, jako by spadla nějaká obrovská tíha. Ale pořád mě nevidí.“
Já: „Otočte se čelem k ní a řekněte…“ čekala jsem, až mi přijdou ta správná slova. „Mami, já jsem tvoje dítě. Jsem tvoje dcera. Dali jste mi jméno Klára. Nemůžu být vaším ztraceným synem. Jsem dívka. A jsem to JÁ. Nemůžu zastoupit jiného člověka. Chci jít svou vlastní cestou.“ Klára po mně opakovala, uvolnil se pláč, stesk, smutek. Následovala jsem ty dávné emoce a pomáhala jsem je uvolnit. Pak jsme pokračovaly: „Mami, podívej se na mě, prosím. Potřebuju tě.“ Náhle matka uviděla svou dceru. Její pozornost namířila směrem k tomuto svému dosud neviděnému dítěti. Vnímaly jsme to obě. Energie v Klářině systému se opět proměnila.
„Jak se cítíte?“ zeptala jsem se.
„Cítím se poprvé milovaná a přijatá,“ plakala Klára.
Po nějaké chvíli sdílela, že tu energii už zase necítí.
„Jak by se to dalo udělat, aby mezi vámi ta energie mohla stále proudit?“ zeptala jsem se a náhle mi přišel obraz v odpověď. „Co udělat energetické spojení mezi vašimi srdci?“
Klára: „To zní dobře.“
Spojení mezi matkou a dcerou bylo navázáno. 13 let po smrti matky konečně propojily a předaly si to, co za jejího života nebylo možné. Klára ještě chvíli plakala. Po nějaké době jsem jí navrhla, aby tu energii poslala ze svého srdce dá, svým vlastním malým dětem.
„Ještě ne, ještě nemám sama dost,“ odpověděla.
„Jasně, dejte si prostor,“ usmála jsem se.
Potom se Klára spojila jako matka se svými dětmi. Dala jim energii lásky, pozornosti a podpory, kterou do té doby nemohla dát, protože ji sama neměla.
Energie rodu se začala uzdravovat.
. . .
Když jsem se pak Kláry ptala, jestli můžu její příběh sdílet, odpověděla mi:
“Ten příběh určitě použijte, jestli se vám hodí. Vlastně budu ráda, když se o tom lidi dozví. Přijde mi čím dál neuvěřitelnější, co může taková událost nadělat škody – tak nenápadně, nepozorovaně…
Vzpomínám si, že už před lety jsem si někomu postěžovala, že ať řeknu nebo udělám cokoliv, vždycky to bude blbě, ostatní mě odmítnou, znegují… Ne proto, že by to bylo špatné, ale proto, že jsem to řekla nebo udělala já. Když to stejné řekne nebo udělá někdo jiný, jsou z toho všichni nadšení. A tak jsem žila. Už v dětství jsem se naučila všechno dělat potají, abych se vyhnula kecům. Vcelku jsem se naučila s tím žít. Ale zábava to moc není. A tak cca dva nebo tři týdny zpátky (když jsem se konečně naučila základ EFT), jsem si ťukala a najednou se mi to spojilo – to odmítání s bráchou – že naši chtěli jeho, ne mě. Zase jsem to pustila z hlavy a teď se to přihlásilo.
A ještě jedna věc – po tom setkání mi došlo, že jsem se na svoje děti taky moc nedívala a už vůbec ne do očí. Tak mi z toho bylo docela špatně. Ale napravuju to, u malé mi to šlo vcelku hned, starší už se pohledu do očí vyhýbá, tak snad to taky brzy půjde.”
Těším se na další vývoj v Klářině rodině. Transformace rodových energií, kterou jsme s Klárou udělaly, se bude ještě nějakou dobu usazovat ve hmotě. A jsem přesvědčená, že bude zase dobře.