“Jsem pořád nas-aná. Tak nějak podprahově. Většinu času se mi daří to držet, ale když to neudržím, jsem hrozně protivná na svoje nejbližší. Chci to změnit.” To byl záměr Kamily pro naše sezení.
Tohle miluju! Je to boží přístup. S těmito emocemi mám bohaté osobní zkušenosti a vím, jak obrovská je to úleva, když se člověk může nakonec opravdu uvolnit do svého klidu.
Válka před 4 generacemi
Vytvořila jsem bezpečný prostor a napojila se na Kamilin systém.
Mezi lopatkami byla energie, která se podobala kovovému plátu. A pod ní byl velký vztek. Jeho žhavá energie byla provázaná až do prsou.
Byla jsem s ním… jemně jsem ho sledovala…
Někdy to stačí pro to, aby se začal rozpouštět.
Jindy je třeba pracovat jinak.
Objevila se žena. 4. generace před Kamilou.
Před mýma očima se odvíjel příběh…
Krásný, milující se pár. Šťastné manželství. Soulad. Láska. Malé děti.
Přišla válka.
Téma války se poslední dobou otevírá často, protože vibruje v kolektivním poli a otisky jednotlivců, které jsou s válkou spojené, volají po uzdravení.
“To, co se teď děje, je vlastně jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla to vyřešit. Uvědomila jsem si, jak je život krátký. A taky to, že nejvíc pomůžu, když si uklidím u sebe,” řekla na to Kamila.
Amen. Miluju svoje klientky a jejich moudrost.
Muž narukoval. Ženou zmítaly emoce strachu, nejistoty a přetížení. Ta tíha, která se teď projevovala v systému její pravnučky, byla ohromná.
Ženu utěšovala naděje, že se muž vrátí.
Najednou tam skutečně byl. Ale vypadal jako poloprůsvitný duch. Byl – a přitom nebyl…
“Tohle je asi příběh mojí praprababičky z máminy strany. Vím, že její muž odešel do války, vrátil se, ale brzy nato zemřel.”
Ano. Vrátil se velmi zlomený.
Žena dostala další ránu. Naděje pohasly. Bylo úplně jasné, že je na všechno sama. Jednou pro vždy.
Srdce zatvrdlo bolestí a bezbřehou beznadějí. Tím vším prostupoval vztek na život a milovaného muže, který ji v tom nechal samotnou.
Byla jsem s ní. Nabídla jsem jí svůj bezpečný prostor. Její tvrdost začala povolovat. Mohla si dovolit být v kontaktu se svým zraněním.
“Je hrozně sama. Nikdo nevidí, jak to má hrozně těžký,” řekla Kamila.
Přišla slova.
“Kamilo, bylo by dobře, kdybyste po mně opakovala:
Prababičko, vidím tě.
Cítím tvůj zármutek a bolest.
Vnímám, jak hrozně těžké to pro tebe bylo.
Děkuju ti, žes to dokázala.
Díky tobě jsem teď tady.”
Žal se začal rozpouštět. Žena si dovolila měknout. Už na to nebyla sama.
“Chtěla by vědět, že to všechno utrpení nebylo úplně marný,” řekla Kamila.
“Chápu. Můžete jí říct:
Díky tobě jsem na světě. Žiju v hojnosti a bezpečí. Mám se dobře. A můžu vychovávat svoje vlastní děti. Jenom díky tomu, žes to zvládla. Děkuju.”
Setkání s láskou
Najednou jsem ji vnímala jako starou ženu, sedící na lavičce, staré ruce v klíně. Jediný pocit, který zbyl, byl hluboký smutek.
Samota.
Stesk po milovaném muži.
Požádala jsem duši jejího muže, aby za ní přišel. Že ho potřebuje.
Objevil se v podobě mladého muže – tak, jak ho znala.
Sedl si vedle ní a dal jí ruku kolem ramen.
“Marjánko,” řekl jí. “Já jsem na tebe tak hrdej.”
A žena se konečně rozplakala.
Kamila plakala.
A já… jsem taky plakala.
Slz bylo dost pro všechny.
Ještě teď, když píšu tyto řádky, jsem hluboce dojatá.
Když se Mariana vyplakala, ptala se muže, jaký to všechno mělo smysl. A on vytáhl leporelo, rozložilo ho ve vzduchu, a vysvětloval jí širší souvislosti jejich životů. Plány jejich duší. Řekl jí, že to zvládla skvěle. Ale kdyby se jí podařilo zvládnout svůj smutek a nezatvrdnout, byl pro ni připravený život s jiným mužem.
“A tos mi nemohl říct?” Jemně ho pokárala.
“Já to zkoušel,” zazubil se na ni a mrknul.
“No jo, vy mrtví! Vy vidíte všechno tak jednoduše!” zlobila se naoko.
Vyprávěla jsem Kamile, co vidím, a obě jsme se smály tomu nádhernému humoru, co zůstal, když uvězněné emoce odešly.
Potom spolu seděli na lavičce a dívali se do budoucnosti na své potomky.
Pohled do budoucnosti
Jedna žena, kterou jsem viděla ob-generaci, byla velmi tvrdá. Podobně, jako původně Mariana.
Mariana se láskyplně dívala na své dospělé dítě, uvězněné ve vlastních emocích, které zdědila po babičce. Potom vložila svou novou energii, poznání a pochopení do polibku, který si vtiskla do dlaně, a poslala ho napříč časem a prostorem své vnučce.
Když k ní ta laskavá energie došla, bylo to pro ni trochu překvapení. Ale přijala ji do systému, který začala roztávat a měknout.
Mariana se svým mužem potom dál pozorovaly generace svých dětí v pocitu hlubokého štěstí a lásky. Bylo to nádherné.
“Tu lavičku znám,” řekla najednou Kamila. “Je to lavička u nás na chalupě. Když jsem byla dítě, sedávali na ní staří lidi a zpívali si, děti běhaly okolo… já tam běhala taky… a teď moje děti… Je to místo, odkud jde tenhle rod.”
Kruh se uzavřel.
A linie rodu žen pokračuje v nových energiích.
Nové nastavení jsme v Kamile ještě ukotvily pomocí prohlášení.
A co bylo dál?
“Jsem klidnější, ten vztek je pryč. A najednou jsem mnohem víc schopná užít si svoje malé holčičky. Akorát můj muž mě dokáže občas pěkně vyprudit…” napsala mi po pár dnech.
“Aha. A co si o tom myslí Mariana?” odpověděla jsem.
A po chvíli přišla odpověď:
“Tak mám prý být soucitná a laskavá, že si každej žijem svý bebíčka 😀 ”
S Kamilou máme naplánovaná další setkání. Moc se těším, kam nás cesta povede dál.