“Mám ekzém, hlavně v obličeji a dekoltu, a je to peklo! Nejen, že to hrozně svědí, ale taky to hrozně vypadá! Taky mám pořád ucpané dutiny, tlačí to a nemůžu běhat, už mi to fakt chybí! Zkoušela jsem už všechno možný, trochu se to zlepšilo, ale je to tam pořád. Nikdy nevím, kdy se vysypu a pak je to pekelný!” stěžovala si Lucka na začátku setkání.
“Chápu. Kdy ti to začalo?” zeptala jsem se.
“Před půl rokem. Rozešla jsem se s přítelem. Bylo to hrozný… a vlastě pořád je. Bylo mezi námi něco hrozně hlubokého, ale on má psychické potíže a odmítá s nimi něco dělat. Říkal mi pořád “ale já tě mám rád, nevšímej si toho”. Ničilo mě to tak, že jsem z toho nakonec musela odejít. Pořád vidím ty jeho oči, když jsem odcházela…” V systému se zvedly emoce.
Aha.
Uvolňování horních vrstev
Hněv.
Vina.
Bezvýchodnost.
Smutek
Smíchaly se a praly se mezi sebou.
Postupně se rozkrývaly a uvolňovaly.
Pak se vynořil obraz.
“Chci ho zabít, ale zabil by mě!”
Žena ve vztahu s obrovským agresivním mužem. Je to manžel. Domácí násilí. Sexuální týrání.
Vztek. Obrovský. Vražedný. Poháněný ponížením, strachem, bezmocí.
Obrácený dovnitř.
Pustit ho ven by znamenalo riskovat život. A nejspíš o něj i skutečně přijít.
Paralýza.
Emoce se objevovaly… pracovaly… jemně jsem jim dávala podporu ve svém bezpečném poli a ony se postupně uvolňovaly a rozpouštěly… vrstvu za vrstvou… A Lucka dostala možnost udělat to, co tenkrát udělat nemohla. Uvolnila se obrovská vlna energie, která prošla mým systémem, a ten její jakoby se nadechl o poznání svobodněji.
Ach, a ještě to dítě…!
Objevil se malý chlapec ve dveřích.
Chlapec zmítaný mezi potřebou chránit svou matku a strachem z velkého agresivního otce.
Chlapec rozstřelený emocemi. S polonepříčetným výrazem.
Její bývalý přítel Marek.
S chlapcem jsou problémy. Matka cítí, že jí to jen ztěžuje. Je těkavý, zběsilý, jak utržený z řetězu.
Matka nemá kapacitu to zvládat.
Zacyklená v životě s agresivním mužem a nezvladatelným synkem.
Přišla válka.
Chlapce bylo třeba poslat pryč, do bezpečí.
Matka zmítaná mezi emocemi úlevy, že se zbaví aspoň jednoho problému,
viny, že se takto cítí,
a lásky matky, která má poslat své jediné dítě pryč.
Viděla jsem oči toho dítěte.
“Vidím Markovy oči, když jsem od něj naposledy odcházela,” řekla v tu chvíli Lucka.
Emoce se rozkrývaly ve vrstvách a postupně se uvolňovaly z jejího systému.
Lucka se zklidňovala.
Odpusť mi, prosím… Odpouštím si.
Potom přišel impulz na přenastavení.
“Já tady a teď odpouštím sama sobě… žádám o odpuštění… přijímám… beru si zpět svou sílu…”
Věty mnou procházely jedna za druhou a Lucka je po mně opakovala. Zbytky zátěžových energií odcházely. Dorovnala se i zdravá sexuální síla.
Až zůstal hluboký klid.
. . .
“Leni ahoj, chci ti jen napsat, že vyrážka je pryč! Není to jen ekzém, cítím se jakoby ze mě něco spadlo. Jsem úplně klidná, i s tou situaci co je okolo, prostě naprosto bez strachu a v síle. To, co jsme spolu vyřešily, se prolínalo vším a dává to smysl. Konečně jsem klidná vyzenovaná matka 🙂 Úplně volné mám i dutiny a motání hlavy je taky ok. Dnes vyrážím konečně po delší době běhat 🙂 Leni já mám radost největší! Díky! Lucka”
Byla to krásná práce. Už se těším na příště 🙂