+420 607 619 154 lenka@lenkaanemcova.cz

Stalo se vám někdy, že vás někdo neskutečně přitahoval?

A zároveň něčím i děsně vytáčel?

Myslím, že tu zkušenost máme asi všichni.

Včetně Nory.

Mám kolegu, jmenuje se Jonáš. Hrozně mě přitahuje – a zároveň mi leze na nervy. Je nespolehlivý. Komunikace s ním je hrozná. Nevím, jestli ho v týmu fakt potřebuju. Ale ty jeho neuvěřitelný nápady! Chtěla bych se dnešní terapii podívat na tohle téma, protože mě to vyčerpává. Potřebuju to nějak rozlousknout,“ uvedla Nora naše setkání.

Ztracený kousek duše

Naladila jsem se na její systém a přišla mi otázka: „Co tě na něm tak štve?“

Nora: „Jeho nespolehlivost. Nikdy nevím, jestli udělá to, co má udělat, a jestli to udělá včas. Špatně se s ním komunikuje. Pracovat s ním v týmu je pro mě náročný.“

Já: „A čím tě tak přitahuje?“

Nora: „Svou nespoutaností. A má neuvěřitelný nápady!“

Chvíli jsem vnímala energetické pole. Pak přišla otázka.

Já:

„Kdy ses vzdala své vlastní nespoutanosti?“

Aha!

Gregg Braden tvrdí, že když nás někdo velmi přitahuje, to, co nás k němu táhne, je ve skutečnosti něco, co bylo i naší součástí. Jenže jsme se toho někde cestou vzdali, odevzdali to nebo nám to bylo vzato někým, kdo nad námi v té době měl moc. Ještě se mi ale nestalo, abych byla touto cestou vedena při individuální terapii.

Nora odpověděla: „V pubertě. Bylo to když jsem začala chodit se svým současným manželem. Potřebovala jsem se utlumit, abychom spolu mohli být. Byla jsem na něj totiž moc divoká, moc nespoutaná, moc rychlá… prostě moc.“

Já: „A jak to chceš teď? Chceš se ke své nespoutanosti vrátit, nebo to zatím nechat, jak to je?“

Nora: „Chci ji zpátky!“

Našli jsme tedy esenci její nespoutanosti a spojili ji opět s jejím systémem. Energie se změnila.

Mohlo by se zdát, že tím by to mohlo skončit, jenže mi přišla informace.

Vyvážení polarit jako lekce duše

Noro, zdá se, že zvládnout svou rychlost a nespoutanost byla jednou z lekcí, kterou ses měla naučit. Ono to totiž někdy s sebou nese i jisté nevýhody. Asi jako když jedeš rychlým autem – ne vždycky stíháš adekvátně reagovat, můžeš přehlídnout důležité odbočky… Co myslíš?“

Nora: „Jo tak to je asi pravda.“

Já: „Mám pocit, že jste se takhle s tvým mužem domluvili na rovině duší. To, že ses kvůli němu vzdala své nespoutanosti ti poskytlo zkušenost, jaké to je, být pomalejší, rozvážnější. Teď už to znáš, oboje. Možná by stálo za to udělat si v sobě nějakou výhybku, která tě naučí přehazovat v sobě tyhle dvě energie podle aktuální potřeby. Ono totiž nejde vždycky vyvážení ve smyslu černá + bílá = šedivá. Někdy jde o to, umět s černou a bílou pracovat ve vzájemné rovnováze. Jak to vidíš ty?“

Nora: „Jo, dává to smysl. To bych chtěla umět.“

Já: „Napadá mě zkusit to udělat jako dva vypínače. Když zapneš jeden, rozsvítí se ti v systému určitá barva světla, které tě zpomalí. Když zapneš druhý, rozsvítí se jiná barva světla, která v tobě probudí nespoutanost a ty skvělé nápady, které s ní souvisejí. Zkusíme to takhle, nebo tě napadá jiná cesta?“

Nora: „Tohle zní dobře. Zkusme to.“

A tak se stalo.

Díky tomu, že se Nora kdysi vzdala své nespoutanosti, rychlosti a divokosti, poznala, jaké to je, zpomalit a být rozvážná. Díky této zkušenosti mohla přijmout energii, která je vlastní její duši, zpět. A teď se učí používat obě polarity vědomě.

“Už je mi to jedno!”

Nakonec jsem se zeptala: „Když si teď představíš Jonáše před sebou, jak se cítíš?“

Nora: „Dobře. Už mě neštve. Vlastně je mi to jedno. Uvědomuju si, jaké to je, být v jeho kůži. To Ferrari, které prostě jede a nestíhá o tom přemýšlet, včas reagovat… Přemýšlím, jestli bych mu mohla nějak pomoct, aby to v sobě taky vyrovnal.“

Odpověděla jsem: „Těžko říct, musí k tomu sám dozrát. Možná mu to zatím tak vyhovuje. Kromě toho, ty to máš jako zkušenost napsané ve svém poli. Takže když bude chtít, načte si to z tebe a bude ho to zajímat.“

Po pár dnech jsem napsala Noře, jak to má nyní se svým kolegou Jonášem.

„Jsem taková vyklidnėná, už o něm furt nepřemýšlím – kdy se ozve, jestli platí co jsme si dohodli …. Když si vzpomenu nemám pocit že jsem v presu, že přeci musím počkat až se ozve. Prd, je mi to jedno. Díky!“

Byla to krásná práce. A přiznám se, že mě překvapilo, jak integrace té ztracené části okamžitě vedla i k přijetí jejích slabin – v sobě i u druhých. Vlastně mě překvapilo i to, že se terapie ubírala tudy. Ale to mám na své práci ráda. Že svou ideální cestu k řešení tématu si volí sám systém klientek. On totiž ví, co je pro něj nejlepší.

A co vy? Máte taky v okolí někoho, kdo vás velmi přitahuje – a štve zároveň? Kolik energie vás to stojí? Co se na to podívat společně? Mám ještě pár volných srpnových termínů 😉

Přeju vám krásné, šťavnaté léto!