O nic nejde! říká hlava, zatímco tělo se zmítá ve vlnách emocí…

Poznáváte se v tom?

Jak je to možné, že se to děje? Proč jsme zahlcení emocemi i v situacích, kdy se objektivně nic neděje?

.

Zaseknuté emoce neobčůráš

Naše tělo to tak má, že je prostě v různých situacích generuje, a my se s nimi musíme nějak vypořádat.

Většinou je zvládne prostě nechat projít – a nic se neděje.

Ale když jich je hodně a/nebo nemáme prostor je bezpečně vyventilovat, mají tendence zahltit kapacitu a “zaseknout se”. Potom jsou u nás pořád latentně (nebo i znatelně přítomné). Jako když se jemně chvěje struna o určité frekvenci…

Třeba takový ten mlhavý smutek.

Nebo připonasranost.

Start na první našlápnutí.

Strachy.

.

Je to jako naše “standardní ladění”.

A když jde kolem situace podobná té, ve které zaseknutí vzniklo, mají tendence se ty zaseklé emoce zvednout a zase nás zahltit.

Stejně jako když jde kolem někdo se stejnou emoční vibrací. Tu naši to rozvibruje na principu rezonance.

Tohle je jeden z důvodů, proč někdy reagujeme “iracionálně”. Naše hlava říká – vždyť o nic nejde! A tělo jede v emoci. Nemůže jinak. Ta skrytá struna se rozezní a vibruje. Jenže – dokud se nesáhne do určité vrstvy, kde to vzniklo, nevybije se to úplně; struna se jen ztlumí a čeká na další situaci, která ji rozezní.

.

Zraněný rodič: “Okamžitě se uklidni!”

Většina rodičů, kteří si nesou emoční zranění (a nemají znalosti o vývojové psychologii, které by jim dodaly data pro rozum, na základě kterých by začaly přehodnocovat svoje postoje a řešit svá zranění), předpokládá, že jejich děti jsou za své emoce zodpovědné a musí s nimi umět nějak zacházet. Dávají jim zodpovědnost, na kterou děti ještě nejsou připravené.

Dětská zranění rodičů jim neumožňují opravdu vnímat svoje vlastní děti a jejich potřeby. Jsou jako slupka, filtr.

Nevědí, že malé děti ještě neumí svoje emoce regulovat (protože tak sami v dětství nakoupili). A cítí se díky vlastní bolesti dětskými emocemi ohroženi. Řada z nich si bere emoce svých dětí osobně.

Z úst pak jde známé “okamžitě přestaň!”, “okamžitě se uklidni” a variace na toto téma, někdy ještě obohacené “takhle tě nechci” a podobně.

Dítě se učí, že když zažívá emoce, je nepřijatelné. A potlačí je… výsledek je zaseknutá emoce. Takže ta emoce je prostě pořád nějakým způsobem přítomná a ovlivňuje toho člověka, i když už dávno není dítětem… dokud nedostane v bezpečném prostoru možnost ji nechat projít.

.

Narcistní rodič: “Jsem v emoci a je to tvoje vina!”

To je taková specialita.

Děti narcistních rodičů to mají kromě výše popsaného zajímavý v tom, že rodiče předávají dítěti zodpovědnost za svoje emoce a očekávají, že je dítě bude řešit. Protože je to přece jeho vina!

“Podívej, jsme smutný / naštvaný / frustrovaný / dosaďtesi A MŮŽEŠ ZA TO TY!”

A dítě… se snaží.

.

Tykadla a předcházení

Děti narcistních rodičů mají jednak dobře vypěstovanou dovednost potlačovat svoje emoce, protože uvěřili, že s nimi nejsou přijatelní. Že jejich emoce jsou ŠPATNĚ.

A kromě toho mají obvykle dobře vypěstovaný radar na emoční prostředí. Jsou naučení přebírat zodpovědnosti za emoce svých blízkých nebo nějak významných lidí (jak se to naučili u rodičů). Jsou naučení je řešit za ně. Vnímají cizí emoce v prostoru a při prvním náznaku se snaží vyřešit situaci tak, aby emoce nekulminovala. Protože jejich tělo si pamatuje, že taková situace znamená přímé ohrožení.

Tedy:

Jejich emoce jsou špatně.

Emoce druhých lidí jsou taky špatně.

A oboje je v jejich otisku, který prožívají, ohrožuje.

Je to velmi vyčerpávající.

Jsou přetížení z vlastních potlačených emocí a vytváří nevyrovnané vztahy, protože pořád dávají kus svojí kapacity do tykadel, které načítají emoční prostor, a předchází potenciálně konfliktním situacím – prostě dělají všechno pro to, aby druzí byli “v pohodě”.

.

Kdy “zvládnout” znamená “potlačit”

Naše doba nám nabízí různé možnosti a nástroje, které nám můžou pomoct se s vlastními zahlcujícími nebo nepříjemnými emocemi vypořádat. Jenže to má svoje záludnosti. Někdy totiž věříme, že jsme emoci zvládli, ale ve skutečnosti jsme se naučili jen důmyslněji a rychleji ji potlačit.

Potkala jsme se třeba s člověkem, který měl pocit, že jisté techniky, kterým se věnoval, mu umožnily zvládat emoce. Jenže když jsem pozorovala jeho pole, viděla jsem zřetelně, že se naučil je jen efektivněji a rychleji potlačit. Zasunout je pod ještě tlustší koberec. Takže s nimi nebyl ve vědomém kontaktu. Zatímco on měl pocit, že to má zmáknutý a je v pohodě, jeho pole tou emocí vibrovalo. Což je dost vyčerpávající a je jen otázkou času, kdy se to propíše do těla.

.

Jak uzdravit svoje emoce?

Možná se v tom všem trochu poznáváte. Mnoho z nás si nese silný otisk nepřijetí spojený s vlastními emocemi. A řada z nás vyrůstala s rodičem, který na ně přehodil zodpovědnost za vlastní emoce.

Prošla jsem si sama v tomto směru jistou cestou, a k tomu mám pěknou řadu zkušeností s klienty, kterým pomáhám tato témata zpracovat.

Ráda bych vám tu nabídla souhrn toho, co jsem se naučila, abych vás inspirovala na vaší vlastní cestě.

.

Krok za krokem

První, co je třeba pochopit, je skutečnost, že emoce jsou energie, a tak se nikam neztrácí.

Když je máte, máte je. Neumí zmizet. Můžou projít, proměnit se, uvolnit se… ale neumí jen tak zmizet.

.

Druhá věc je strach.

Pokud máte s emocemi spojený strach a pocit ohrožení, prostě si to uvědomte. Vyložte si karty na stůl a pojmenujte je. Už to samo o sobě ho dokáže z velké části rozpustit.

.

Za třetí, uznejte svoje emoce, ať jsou jakékoliv.

Dejte jim právo na život a existenci. Není třeba se v nich rochnit, ale je třeba se jich dotknout. Je v tom úcta k sobě samému. Žádné emoce nejsou dobré ani špatné, jsou to prostě jen energie, které protékají naším tělem a systémem. Máme právo je mít. Strach, smutek, hněv, vztek… všechny mají právo na existenci. Nejsou špatně. A ani my nejsme špatně.

.

Čtvrtý krok je pěstovat si k sobě soucit.

Ten, který jsme jako děti často nedostali. Ano, mám emoce. Ne, někdy nejsou příjemný. Ale já si můžu dát soucit a přijmout se i s nimi. Můžu se přijmout s jakýmikoliv emocemi, které se hlásí o slovo (což není totéž, jako podlehnout jim!)

.

A za páté, naučte se říkat si o pomoc a podporu.

Byly časy, kdy jsme na to třeba museli být sami. Už nemusíme. My, primáti, jsme skupinoví tvorové, nejsme tu od toho, abychom všechno zvládali sami. Dovolit si podporu je velká úleva – a velké urychlení celého procesu.

Já s tím umím pracovat bezpečně a laskavě, takže pokud vnímáte, že to je i vaše téma, stačí se mi ozvat nebo si rovnou zarezervovat termín v rezervačním systému. Podíváme se, uvolníme, podpoříme, přenastavíme.

.

A jestli jste naučení nést zodpovědnost i za druhé lidi... potom vaše uzdravování vede ještě skrze předávání zodpovědnosti za emoce těm, kterým patří.

Postupné uzdravování a přepis pocitů ohrožení, když je náš “významný druhý” v emocích.

A pochopení, že “já už jsem někdo jiný někde jinde a tohle dokážu ustát, dokážu se v té situaci o sebe postarat.”

I s tím vám mohu velmi efektivně pomoci.

..

Co tím vším získáte?

Pravda je taková, že ať klienti přijdou s jakýmkoliv tématem, v terapii se vždycky potkáme i se zaseklými emocemi. V každém tématu mají svůj podíl. A jejich uvolnění je důležitá součást terapeutického procesu. Jak to dělám? Vytvořím bezpečný prostor, naladím se na ně, pojmenuju je a podpořím je v uvolnění ze systému. Je to rychlé, laskavé a bezbolestné 🙂

.

A proč se vyplatí zaseklé emoce uvolňovat?

Čím víc zaseklých emocí uvolníte, tím klidnější bude vaše emoční hladina.

Začnete se cítit v bezpečí. To znamená – přestanete ztrácet energii v podprahovém pocitu ohrožení.

Uvidíte svět jasně a budete vnímat signály vaší intuice. Zaseklé emoce je totiž pěkně zkreslují.

Narovná se váš vztah s vámi samými i s druhými. Skrze tuhle práci se totiž vždycky dotkneme i přesvědčení a vzorců, které v náročných situacích, kdy se emoce zasekly, vznikly.

Prostě – to chcete 🙂

Tak na sebe buďte hodní. Někdy se vaše reakce může zdát iracionální, ale když teď víte, že za tou vaší reakcí je zaseklá emoce a starý příběh, věřím, že k sobě budete umět být laskavější…