Ale taky principiální.
.
Překvapení v zrcadle
Posledních pár let pro mě bylo hodně hustých. Sáhla jsem si do hlubokých starých traumat, zemřel mi strýc, pak otec… no, hodně toho bylo.
Pak jsem se rozhodla jít na vlasovou ceremonii. No, rozhodla… to není to pravé slovo. Prostě to přišlo jako možnost a bylo jasný, že to je ono.
Netušila jsem, co mi na té hlavě vznikne. Míša Uhlířová z vlasového atelieru Na své vlně má moji naprostou důvěru, takže jsem se prostě odevzdala procesu a nechala “to” skrze ji pracovat.
Když jsem se pak viděla… první, co ze mě vypadlo, bylo “osmdesátky, co?”
A vzápětí: Ze zrcadla na mě koukal obraz mojí matky. Podobný účes jednu dobu nosila.
Hustý to bylo, to vám povím.
.
Setkání se stínem uvnitř
Moje matka mi před třema lety přestala odpovídat na zprávy poté, co jsme se pohádaly. Vyjela mi tehdy agresivně po mém dvouletém synovi, bylo to celé nedorozumění, ale ona je ten typ, který se rozhodne, že něco nějak je, a trvá na svém přesvědčení. To, co jsem nebyla léta schopná udělat pro sebe – kvůli sobě – jsem udělala pro svoje dítě.
Vymezila jsem se.
Křičely jsme na sebe.
Ty věci, které jsem nesměla říkat – protože v našem rodě bylo tabu odporovat matce – šly najednou ven.
Od té doby se mnou nemluví. Jak jsem celé dětství slýchávala “Tak s tebou já jsem, Leničko, skončila!” jako řešení všeho, co se jí na mě nelíbilo – je to tu zase. Jenže já už nemusím. Nemusím na sebe brát veškerou zodpovědnost za vztah, abych přežila.
Moje máma má narcistní rysy osobnosti. Kdo jste se s tím někdy setkal, víte, o čem mluvím. U nás se o věcech nediskutovalo. Ne doopravdy. Diskuze byla o tom, že mi bylo vysvětleno, že je to všechno moje vina. Vždycky.
A že jsem to fakt zkoušela.
Léta jsem upřímně věřila, že když se budu dost snažit, MUSÍME se přece nějak v tom rozhovoru a vztahu potkat.
Prd.
Vztah – to je tenisový kurt o dvou půlkách.
Každý má tu svoji. A nelze věčně pracovat na obou.
Jasně, tématům, která si neseme s rodiči, se nemůžeme vyhnout. A mně o to ani nejde. To, že se mnou moje máma přestala mluvit, mě osvobodilo od toho, být bezprostředně v tom toxickém vztahu. Ale nezbavilo mě to nutnosti to rovnat v sobě. (Ano, o tom nakonec byla ta sériová retraumatizace, kde mi tuhle “matku” z různých stran sehrály jiné ženy a zaktivovaly mi hluboká témata s personou matky spojená.)
Moje máma o mě hodně mluví, občas se to ke mně donese. Vytvořila si svou verzi mně, událostí, a kde čeho, a přesvědčivě o tom vypráví – tak přesvědčivě, že ani lidi, kteří mě znají, nenapadne zpochybnit, jestli to tak opravdu je, bylo, jsem. Záměr je jasný – potvrdit si svou roli oběti a té správné, která má pravdu. Já jsem jen nástroj, který naplňuje obsahem podle svých potřeb.
No a tahle moje máma na mě koukala ze zrcadla.
Takže dobrý den…
.
Reakce je tvoje volba
Hele byl to proces, fakt že jo.
Ale vlastně i logické pokračování té několikaleté cesty. Taková její koruna.
Pravda je, že můj účes nechal málokoho bez reakce.
Reakce byly trojí: “Sluší ti to.” – “Je to retro.” – “Připomínáš tvoji mámu.”
Můj muž i některé blízké ženy samozřejmě zaznamenaly podobnost s mámou. Kamarádky byly ohleduplné díky svojí vnímavosti (a díky tomu, že mi dělaly terapeutickou podporu, takže se bezprostředně toho tématu dotkly a věděly svoje). Manžel, hej, to bylo zábavný. Předhazoval mi tu podobnost na různé způsoby několik týdnů.
Zajímavý bylo, že jsem se první týden poměrně intenzivně dotýkala svojí mámy i v sobě – jako bych se v některých momentech cítila jako ona, jako bych byla ona. Hustý.
Co mi pomohlo?
Hluboká důvěra.
V Míšu a její vedení, se kterým mi ten střih vytvořila.
V proces.
V to, že tohle všechno se děje pro mě.
Takže jsem prostě přijala, že to je, jak to je, a pozorovala jsem sebe v tom.
Dotýkala jsem se toho, co mi to přinášelo, a nechávala to procházet, tak měkce, jak jsem dokázala. Bez odporu.
Přibližuju se další hloubce smíru. Cítím se jinak. Přijala jsem v sobě svoji mámu jinak, než to doteď šlo. A tak se mi vrátil kus mojí vlastní síly.
.
Co tě podrží?
Když jdeme životem, přichází nám různé výzvy. Život to tak prostě dělává. To, co pomohlo mě, byly dvě věci, které bych vám chtěla nabídnout.
První z nich je PŘIJETÍ ZODPOVĚDNOSTI.
Za sebe, za svoje emoce, za svoje reakce. Je to proces, kde si člověk postupně uvědomuje další a další vrstvy a bere si té své zodpovědnosti víc a víc. A paradoxně – zároveň vrací tu, kterou přijal nebo si nechal vnutit, ale patří ve skutečnosti někomu jinému.
A druhá je HLUBOKÁ DŮVĚRA.
Postupné rozpouštění odporu a odmítání toho, co je. Důvěra v život, jo, to je taky téma. Nevím, jak vy, ale já jsem se prostě rozhodla, že ji chci, protože to je pro mě dobrý a zdravý. A postupně rozpouštím ty hluboké pocity, že svět je nebezpečný, které se mi v dětství usadily v těle. Je to aspirace. Ale jde to!
.
Dana a její titulky
Od začátku mého podnikání mě fotí Dana Štěpánová. Je skvělá – a pravdivá. Titulky na jejím obličeji nejdou vypnout. Před vlasovou ceremonií jsme si domluvily focení a krátce po ní jsme se potkaly. Pozorovala jsem zděšení na její tváři, které říkalo “Kruci, co s tímhle budu dělat?!” V sobě jsem vnímala trochu pobavení, ale hlavně pochopení a soucit – se sebou i s ní. Věděla jsem, že je to dobře, jak to je… a že to nějak prostě dopadne.
A když jsme se po dvou týdnech potkaly na to focení, já už jsem v tom byla lépe usazená a ona zjistila, že se jí ten můj nový účes vlastně líbí.
Je fajn umět se opřít o to místo důvěry v sobě. Umět se napojit na to v nás, co říká “bez ohledu na to, jak to teď venku vypadá, jde to dobrým směrem” a prostě jít. Některá místa nejsou příjemná. Je nutný být k sobě upřímný, neodmítat svoje emoce, ale jemně se jich dotýkat.
.
To, co mění bolest v utrpení
Vím, že Míša Uhlířová mi tím účesem doručila přesně to, co jsem potřebovala. Věděla jsem to celou dobu. Protože jí důvěřuju. A tak jsem procházela nepříjemnými pocity, aniž bych se v nich zasekla a proměnila je v utrpení.
Když jsem potom přemýšlela o celé té záležitosti, došlo mi, že tohle se děje i při mých spolupracích s mými klienty. S těmi, kteří zase dali svou důvěru mně.
Nejvíc se to samozřejmě projevuje v Živé Akademii, kde je moje vedení dlouhodobé a cesta, kterou otvírá, opravdu vyžaduje vzdát se různých věcí – přesvědčení, postojů, návyků – aby se člověk dostal do těch míst, kde je skutečně sám sebou s může rozkvést do svého potenciálu.
Pokud tam ta důvěra byla, mohla jsem ty lidi provést i náročnými věcmi, a na konci společné byli mnohem zářivější, plnější sami v sobě
Když tam nebyla, buď to bylo mnohem více náročné pro všechny díky jejich odporu, anebo z programu odešli a zůstali na svém původním místě. Jejich nedůvěra proměnila nepříjemný proces v utrpení.
.
Dva zlaté klíče
Co tím vším chci říct?
Že klíče, které otevírají lehkost i na náročně cestě, jsou ZODPOVĚDNOST za sebe a DŮVĚRA v život.
Zodpovědnost vám dává vnitřní sílu a důvěra kompas. Protože důvěra v život je vlastně dobře navázaný vztah k životu (a skrze život sama k sobě) – a ten vás pak už vede.
A tak vás chci pozvat, abyste je v sobě kultivovali.
Není to primitivní cvičeníčko, protože oba ty principy mají své nuance. Je třeba nad nimi průběžně kontemplovat a ochutnávat je v sobě. A čím lépe je v sobě budete mít uchopené, tím lépe se vám půjde.
Držím vám – nám všem – palce 🙂
. . .
Chtěli byste pro sebe podporu na cestě? Jsem vám k službám! TADY si můžete vybrat termín pro individuální setkání.