Když jsme se s Emou setkaly při Cranio na dálku, přála si řešit svůj fyzický stav. „Za poslední dva tři týdny jsem přibrala, jsem pořád unavená a bolí mě pravá lopatka. Omezuje mě to i při pohybech v rameni. Dneska bych se chtěla podívat na toto, ostatní si necháme zase na jindy.“
OK, chápu.
Opravdu jsem z jejího systému vnímala únavu a jakési rozhození.
Lopatka – žlučník – svatba
Vybraly jsme pozici pro první kontakt.
Po chvíli mě systém vpustil dovnitř a začal pracovat. Natáhl si mě k lopatce a odtud… ke žlučníku. Měla jsem dojem, že žlučník držím ve své dlani jako malý tvrdý kámen.
V tu chvíli začala Ema mluvit o tom, že má velký vnitřní konflikt, který se týká svatby v širší rodině. Jsou pozvaní, moc ráda by jela, ale má pocit, že tam jet nemá. Už doma vyhlásila, že vzhledem k doznívajícímu Korona tam nechce jet, protože takové velké setkání nepovažuje za vhodné, a její muž souhlasil.
Jenže jiná její část byla velice nešťastná, že svatba bude bez nich. Byla frustrovaná, zmatená. A naštvaná sama na sebe, že se tak cítí. Byla to změť pocitů a hlasů, vnitřní chaos, doprovázený pocitem studu za své pocity. A ano, jsou to zrovna dva tři týdny, co se ta svatba začala řešit.
Ema mluvila o svých pocitech a její žlučník mi tančil pod rukama.
Rada vnitřních hlasů
Situaci jsme rozebraly a dohodly se, že zkusíme udělat radu jejích vnitřních hlasů, aby se mohla lépe zorientovat v tom emočním zmatku.
Vnitřní dítě, bratr, syn u jednoho stolu. Pozvaly jsme i její intuici, která se zjevila jako motýl na stole…
Situace se odvíjela dál. Žlučník se uvolnil. Její systém si natáhl moje ruce do srdeční oblasti, kde jsem vnímala smutek a tíhu. Zadržované slzy.
Jádro pudla…
Sdělila jsem Emě své vjemy. Ema řekla: „Přišla jsem na to, že o Korona vlastně vůbec nejde. Jde o to, že to místo …“ , chvíli bylo ticho, po těle mi jezdil mráz. Věděla jsem, že se odehrává něco významného. Systém se na okamžik zastavil, cítila jsem, jak sbírá odvahu podívat se na něco důležitého. „Připomíná mi to moje rodiče. Strýce a tetu. Ty, kteří už… odešli.“ Ema plakala. Její srdce vyprazdňovalo zadržované pocity a uvolňovalo se. Byla jsem ve svém středu, doprovázela jsem Emu, podporovala její systém a obdivovala jsem její odvahu podívat se na svou bolest.
„Chápu, musí to být těžké. Ti, kteří odešli, nám chybí. Třeba by vám mohla pomoct myšlenka, že oni mají… prostě přestávku. Mají volno, prázdniny. Smrt není konec, jen změna stavu. Když mi zemřela kamarádka, zasadila jsem jí na své zahradě jablůňku. Nyní je to stromek, který je zasvěcený mým blízkým, kteří odešli. Když s nimi chci chvíli pobýt, jdu tam na kus řeči. Slyším je v ševelení jejích lístků.“ To se Emě líbilo. Řekla, že promyslí, jestli by to mohla udělat i doma.
Smír
„Dám vám takový návrh,“ pokračovala jsem. „Udělejte si dnes večer čas jen sama pro sebe a své blízké, kteří odešli. Udělejte to tak, aby vám to bylo příjemné. Můžete udělat posezení při čaji a nachystat jim i hrnečky. Nebo udělat venku oheň. Cokoliv, co vám bude sedět. A pozvěte je na kus řeči. Pobuďte s nimi. Řekněte jim všechno, co máte na srdci. Zkuste si na to dát dostatek prostoru a času. Truchlení je v pořádku, smutek je v pořádku. Je potřeba je prožít. Pak vydechnout, nadechnout se, a vrátit se do života.“
„Ano, to zní dobře. Udělám to.“
Emin systém mezitím udělal další kus práce. Uvolnil se a volně dýchal svým vlastním rytmem. Lopatka téměř nebolela. A do druhého dne přestala bolet úplně. Už neměla co ukazovat.
Ema na svatbu nakonec opravdu nejela. Její rozhodnutí ale vycházelo z jasného vědomí a z vnitřního míru. Mělo úplně jinou kvalitu.