Andělé
Potkala jsem několik bytostí (žen), které jsem vnímala jako anděly.
Co měly společného?
Byly ve službách lidem. Byl z nich cítit opravdový zájem a radost z pomoci. Ne pro pochvalu, pro ocenění nebo zisk, ale pro pomoc samotnou.
Andělské bytosti, které jsem poznala, opravdu milují lidi. Chápou je i jejich slabosti a milují nezištně je podporovat.
Co ovšem některé z nich nemilují, je jejich vlastní lidství s jeho slabinami. To, co je v pořádku u druhých, jim vadí u nich samotných. Cítit všechen ten lidský zmatek a emoce, považované za „špatné“ nebo „nízké“, vnímají jako své selhání. V tomto směru může být užiteční přijmout skutečnost, že jsme tu všichni jako lidé. Citový zmatek k tomu v jisté fázi přirozeně patří a je třeba ho uznat. Je to tak v pořádku.
Další jejich výzvou může být urovnat si poměr mezi výdejem a přijímáním. Srovnat si v hlavě, že jsou tu lidmi, se všemi závazky, povinnostmi vůči svým fyzickým tělům a existenci. A na to je třeba mít nějaké adekvátní finanční ocenění za svou práci.
Ne, že by měly přímo konflikt s hmotou. Spíš jim jejich soucit brání adekvátně ocenit svou práci a držet si hranice. Nejraději by rozdaly své srdce zdarma všem potřebným z čisté lásky k nim.
Jednu takovou ženu jsem potkala v porodnici. Šéfovala tam oddělení šestinedělí. Její vyzařování zjemňuje moloch oddělení a nastavení té instituce. Má šestý smysl, kterým vycítí, když jste na dně a nenuceně vás podpoří způsobem, při kterém mi spadla brada. Pouhá její přítomnost stačí k tomu, aby se žena cítila lépe. Její přítomnost v té instituci je velký dar pro všechny, které tam jsou, dobrovolně či z donucení. Často na ni s vděčností v srdci myslím.
Duše z technických světů
Jsou to lidé, kteří jsou fakt dobří v technických a technologických otázkách a dovednostech. Chápou, jak fungují technologie, auta, prostě kouknou a vidí. Jsou mezi nimi famózní vynálezci. A nechápou, že to někdo nechápe.
Obvykle milují systém a řád, jasnost a předvídatelnost. Logiku.
Jejich velkou výzvou je svět emocí.
Nechápou je – u sebe ani u druhých. Rozčilují je svou nepředvídatelností a absencí logiky. Jejich těla jim umožňují je prožívat a jejich úkolem je naučit se s nimi nějak zacházet. A respektovat je.
Další… a další…
Pak tu jsou ještě typy duší, které nemám tak zmapované. Ty, které se mi ukázaly jako Jednorožci. Pavoučí lidé. Hvězdné duše. Duše, které vnímám nějak – ale neumím to pojmenovat, uchopit…
Možná ke mně časem přijde nějaký manuál, na základě kterého se lépe zorientuju. Nádherným dobrodružstvím je pro mě doprovázení klientek při jejich Setkání s duší. Je to neuvěřitelně pestré a barevné.
Je samozřejmě také otázka, zdali duše, které se na první pohled mohou zdát v nějaké kvalitě, nemají jen silný otisk některé své existence v přirozeném těle dané bytosti, podobně, jako jsem to měla já s Draky. A podobně, jako jsme tu všichni na jedné lodi v lidských tělech, ale o kvalitách naší duše to nic moc neříká.
Nejsme stejní!
Zkuste si ale ve světle těchto informací uvědomit, že naše těla jsou jen schránky, vozítka, a slovo „člověk“ obecné označení pro pozemšťana v lidském těle.
Naše vnitřní kvality jsou velice rozdílné. Naše přirozená podstata je naprosto rozdílná. A naše minulost…no, co si budeme povídat.
Je tedy logické, že nemůžeme očekávat ode všech totéž.
To poznání nám může pomoci k větší toleranci a soucitu se sebou i s druhými.