Jak to máte s potřebou sebepoznání? Vědět, kdo jste, odkud jdete, jaké jsou vaše talenty, jaká je vaše duše…?
Já mám tuhle potřebu hodně silnou. Odjakživa. Vzpomínám si, jak jsem si na gymplu dělala různé psychologické testy. Ale těch otázek bylo tolik – a na některé z nich vám psycho test fakt neodpoví.
Svého času jsem usilovně hledala svoje skutečné jméno. Takové, které by mi padlo jako na míru ušité boty. Ale nemohla jsem ho najít.
Až jsem si jednou řekla: “Nejsi ty trubka? Když kreslíš automatický obrázek, vždycky se pojmenuje. Proč to neudělat stejně?”
Tenkrát mě provázeli draci. Jeden muž mi dokonce oznámil, že moje duše je dračí. Dost mě to zaskočilo, ale nakonec, proč ne. Pracovní hypotéza dobrá.
Na tom obrázku, jehož záměr byl “nakreslit sama sebe”, byl tenkrát pták, a obrázek se pojmenoval “Aleiandra”.
Tehdy, před dvanácti lety, mi poprvé přistál v zorném poli Fénix.
Jenže představa umírání a znovuzrozování, neustálého povstávání z popela, mi nějak neladila.
Po těch letech můžu zodpovědně říct, že Fénix je symbolickým vyjádřením mé hlavní energie – transformace.
Ale s tím popelem to není tak žhavé 😉
Rozbít to, co je, napadrť, a vytvořit z toho něco jiného, je jen jedna z možností, jak transformace pracuje. Shořet na prach a začít znovu a jinak je možnost, ne nutnost.
Když pracuju s energií, je v tom obvykle jemnost a soucit. Moje energie pronikne do energie člověka, se kterým pracuje, a nabídne mu změnu v hloubce a rozsahu, na jakou je připravený. Je to jemné a laskavé. Žádné drama.
I Fénix může pracovat s lehkostí.
Jde jen o to, jestli si to dovolíte.
P.S. Jo a proč mám v podpisech Alexandru? No, nechtělo se mi dohadovat se s paní na matrice, tak jsem si do občanky dala běžnou formu toho jména.