Tak tahle vět mi přišla na mysl u jedné klientky při Cranio na dálku.
Přiznám se, že jsem zvažovala, jestli ji vyslovit nahlas. Obvykle nedělám cenzuru, mám důvěru v pracovní pole, že ví, co dělá. Ale tohle?!
Nakonec jsem to řekla.
Klientka chvíli zaraženě mlčela a pak mírně podrážděně řekla: „Nevím, proč bych to měla dělat.“
OK, v pořádku.
Pak jsem nad tím sama dlouho přemýšlela. Co ta věta měla znamenat? Co přinesla za téma?
A došlo mi to.
Náš kámoš Egouš…
Obvykle víme, kým jsme. Nasbírali jsme cestou životem představy o svých „dobrých“ a „špatných“ vlastnostech, které potom silou vůle naplňujeme.
Je to ohrádka, do které se snažíme napasovat. Sebesplňující proroctví.
Přitom je otázkou, jestli jsou ty „dobré“ vlastnosti skutečně dobré a „špatné“ špatné.
Někdo je třeba pyšný na svůj všeobecný rozhled. Tak sbírá další a další informace, aby v tom byl fakt dobrý a potvrzoval si svou domnělou důležitost. Shromažďoval informací o vnějším světě, které mu v praxi možná ani k ničemu nejsou, mu ale může bránit v tom, ponořit se do sebe a zjistit nějaké důležité věci o sobě. Něco, s čím by stálo za to popracovat a zlepšit tak kvalitu svého života a vztahů jako takovou.
Jiný je hrdý na svou skromnost. Že si vystačí s málem. Jak na to přišel? A k čemu mu to slouží? Opravdu jsme tu proto, abychom zabírali co nejméně životního prostoru?
…filtr proti autenticitě
Všechny naše představy o tom, jací jsme, v praxi fungují jako filtry, přes které cedíme naše reakce. Chtěla bych se zachovat nějak, ale taková já přece nejsem. Tak udělám něco, co je sice v souladu s mou představou o mně, ale v rozporu s mým skutečným vnitřním nastavením a pocitem.
K tomuhle vedla ta otázka. Pobízí k zapomenutí na to, kým si myslíme, že jsme. K odhození našich slupek a masek Ega. Ke skutečným, živým reakcím.
Díky tomu se staneme autentičtí.
Staneme se tím, kým jsme v tuto chvíli ve svém srdci.
Zlatý klíč ke svobodě
Jsem naštvaná? Tak se nebudu chovat mile – uznám svou naštvanost, podívám se jí na zoubek. Odkud jde? Co mi říká?
Jsem lakomá? OK. Přestanu rozdávat, když mám depresi z pocitu, že mám sama málo. Podívám se na svou lakotu. Uznám ji jako výsledek nějakých historických událostí. Co mě k tomu vede? Anebo ji jen uznám a překročím. Abych ji mohla překročit, musím ji uznat!
Jsem šikovná a všechno mi hned jde? A co když okamžitě opouštím to, co mi nejde, a tvářím se, že se nic takového nestalo? Co když mi to brání poznávat nové věci, protože bych si musela připustit, že občas něco přeci jen musím zkoušet, než se zadaří?
Poznání, jaké jsme ve svém srdci, nám otevře cestu za tím, kým jsme ve své podstatě.
Je to zlatý klíč ke svobodě.
A chcete-li zkratku, pojďte se se mnou setkat při Cranio na dálku.
Jak napsala jedna moje milá klientka:
Spracovať si prostredníctvom cranio svoje osobné bloky, je ako vydať sa k svojim cieľom skratkou červej diery, namiesto zdĺhavého pochodu podľa mapy, ktorú nakreslil niekto iný.
Všetky odpovede už sú totiž v našom vnútri.