Bylo to v době, kdy doznívala moje psychospirituální krize a moje vědomí bylo ještě velice otevřené. Na nástěnce mám napsáno:
MEMENTO MORI AT COGITA AETERNITATEM.
Pamatuj na smrt a poznej věčnost. A to se mi tehdy povedlo.
Stalo se to díky jedné mé průvodkyni, která ke mně přišla v podobě kamene z jednoho silového místa. Ten kámen má dvě tváře. Na jedné straně je to tvář Královny, a na druhé straně… jsem zprvu neviděla nic. Pak jsem se jednou zahleděla a viděla jsem, že i tam je tvář.
Je to tvář Věků.
Náhle jsem ji spatřila.
Věčnost.
Ta vize přišla náhle. Byla intenzivní. A bylo mi z ní špatně hned na několika rovinách.
Předně jsem si uvědomila, jak můj mozek těžce nezvládá takové energie. Jak je omezený. Jak je třeba mít velkou pokoru, protože jsou energie a síly, které by nám mohly snadno přepálit obvody, kdybychom s nimi zacházeli příliš neopatrně. Uvědomila jsem si, že podceňovat přípravu – očistu, cvičení a podobně – na podobné legrácky by se mohlo stát člověku i osudným.
A pak z toho, co jsem vlastně viděla.
Žijeme na tom našem světě a prožíváme svá dramata i dramátka, radosti a smutky. A mnoho z nás si klade za cíl vyvanout z toho do Nirvány nebo podobného místa. Tam, kde je Věčná Blaženost.
Jinými slovy – běháme tu jako křečci v kolečku a snažíme se z něj dostat ven.
A když se nám to (často po mnoha tisících životech) konečně podaří… ta Věčná Blaženost je příšerně nudná. Je to prima na víkend nebo krátkou dovču. Nabrat sil. Trochu si dáchnout.
Ve výsledku je ale ta nuda tak příšerná, že ještě rádi hupsnem zpátky do toho kolečka, protože to má šťávu, koule, dobrodružství, něco se děje! Jooo!
Z perspektivy nudy Věčné Blaženosti se může i utrpení jevit jako zábavné dobrodružství a vítané zpestření, ačkoliv z perspektivy někoho, kdo ho fakt zažívá, už se to jako taková výhra nejeví. Obzvláště když v rámci větší zábavy jeden zapomněl na většinu Božích zákonů, na to, že si to často fakt vybral a o nějakém nadhledu nemůže být řeč.
Ta hra tedy vlastně nemá východisko.
Nebo ano?
Dozvíte se za týden 🙂