Pohodlíčko, pohodlí.
Všichni ho chtějí a většina ho má.
Nicméně, člověk je tvor přirozeně líný, a to je jeden z důvodů, proč pohodlí považuji za cestu do pekla.
Nohy v teple?
Podívejme se například na nohy.
Když se narodí děťátko, mají jeho ruce a nohy podobné předpoklady. Co se týče šikovnosti i termoregulace. Malé děti to cítí, proto si většina z nich neustále zouvá ponožky, a rodiče z důvodu vlastního programu strachu jim je neustále nasazují (jak říkal můj prastrýc – „Děti, obujte se, mamince je zima.“). Přitom mít studené nohy je zcela v pořádku, dokud je teplý nos. Naopak, přiměřené otužování nohou tělu prospívá, a jakmile člověk překoná prvotní pocit nepohodlí, je to dokonce i svým způsobem příjemné.
Lidé to dotáhli v rámci vyhledávání pohodlí tak daleko, že vymysleli podlahové topení. Mně osobně je příjemné – v koupelně. Tečka. Když jsem před časem strávila seminář v místnosti s podlahovým topením, teprve jsem si uvědomila, jak mi to nepřirozené teplo na nohy vadí. Nehledě k tomu, že takové podlahové topení vytváří souvislou geopatogenní zónu.
A naopak – v zimě přišel pán, který měl neustále zebavé nohy (a oslabené ledviny). Doporučila jsem mu, aby šel někam do parku, zul si boty a udělal dva tři rychlé kroky po zamrzlé zemi. Pak rychle obout. Přišel po týdnu, že je to výborné, nechodí sice do parku, ale pobíhá po balkoně. Nohy má vždycky, když se po chvilce otužování obuje, krásně prohřáté.
Který pohyb vůbec neděláte? Najděte ho a občůrejte se!
Většina činností moderního člověka se odehrává v předklonu. I doma máme všechno pohodlně po ruce. Jsou pohyby, které ze životů většiny populace prakticky zcela vymizely, zejména pohled vzhůru (s přirozenou křivkou horní hrudní a krční páteře), rotační pohyby páteře a vzpažení. Proto dochází k oslabení a zkrácení některých svalů. Člověku se pak může stát, že se jednoho dne probudí a zjistí, že prostě není schopen lehnout si na zem s rukama za hlavou, například.
Věřte mi, jde to rychle a plíživě, s podobnými případy se setkávám až nepříjemně často.
Protahování je samozřejmě řešením, ale ne vždy se podaří zařadit ho do běžného života na „první dobrou“. Máme své režimy všedních dní a i mně se svého času stávalo, že na nějaké protažení jsem si vzpomněla, až když jsem večer padla do postele. Zjistila jsem, že člověk se, vzhledem ke své přirozenosti, většinou musí tak trochu „občůrávat“, pokud to má fungovat.
A v tomto konkrétním případě má rada zní: Dejte si své oblíbené předměty tak vysoko, jak jen dosáhnete. Kartáček na zuby, hrnek, kafe. Každý den se tak protáhnete v rámci svých denních činností.
Vycházky
Moje osobní zkušenost:
Když jsem po svém přestěhování do hor nastoupila do práce, chodila jsem čtyři dny v týdnu dva kilometry do kopce na autobus a večer zase stejnou trasou domů. Nastoupila jsem v listopadu, aby to byla větší legrace, a moje cesty se odehrávaly potmě (vždycky jsem se bála tmy).
Po pár letech jsem odešla na mateřskou, ale když bylo dcerce půl roku, chodila jsem masírovat na jednu chatu – dva kilometry a dvě stě padesát metrů převýšení, někdy s dítětem na zádech. Bylo to často jednodušší, než jet autem, a trvalo to zhruba stejně dlouho. Tělo si zvyklo, cítila jsme se dobře, cestou jsem měla čas jen sama pro sebe a mohla jsem si utřídit myšlenky. Navíc tam rostly maliny!
Když jsem znovu nastoupila do práce, už jsem měla řidičák. Chodila jsem jen půl kilometru k autu. Ale když jsem občas musela až nahoru na autobus, uvědomila jsem si, že mi ty mé vycházky vlastně chybí.
Letos na jaře nám obec spravila cestu, takže sjedeme autem zase o něco níž, ale já vím, že ty vycházky mi prospívají, a proto si dopřávám aspoň ten svůj půlkilometr. I když večer někdy musím poslouchat remcání svého líného já, které mě přemlouvá, že jsem vlastně hrozně unavená, venku poprchá, mám v batohu nákup… a vůbec! Vím, že když se projdu, přijdu domů odpočatější. Je to moje zkušenost.
Taková vycházka je malý zázrak, to mi můžete věřit. Dopřejte si ji, kdykoliv můžete. Nemáte-li na ni čas, udělejte si ho. Stačí cestou do práce či do školy vystoupit o zastávku dvě dříve, zaparkovat o kus dál. Protáhnete se, prokysličíte se, budete mít čas v klidu popřemýšlet.
Je to skvělé zejména když jdete pozdě, protože vaše systémy si dopřejí trochu nepohodlí a dostanou se do kondice. Ze stojaté rybničné energie se opět stane tekoucí potok a budete se cítit více naživu.
Je to zadarmo a jde to kdykoliv.
Drobná nepohodlí
Radím tedy, abychom vyhledávali drobná nepohodlí v rámci všedních dní.
Chodit naboso, otužovat se, svižně chodit, protahovat a natahovat se. Dalo by se pokračovat – týká se to totiž například i přiměřenému vystavování se strachu, ale o tom až jindy. Ve skutečnosti si totiž můžeme vybrat, jestli budeme dobrovolně volit nepohodlí v rámci zachování zdraví a kondice, anebo budeme nakonec nevyhnutelně vystaveni nepohodlí pramenícímu z různých neduhů a chorob, coby důsledku našeho líného, pohodlného životního stylu.
Volba je samozřejmě na každém a fantazii se meze nekladou.
Tak vám přeji, ať vás to baví 🙂
Lenka Alexandra