Pětiletá Valerie zlobila. Normálně prudila. Nebo spíš nenormálně – její chování bylo dnes fakt hrozné. Když v krámě předvedla hysterický záchvat, kterým si chtěla vynutit bonbony, máma to nevydržela. Styděla se za chování své dcery, vnímala pohoršené pohledy ostatních zákazníků, rozčílila se a dceři dala několik pohlavků. Dcera se rozplakala, čímž mámu popudila ještě víc. „Neřvi, nebo ti ještě přidám!“ Pak ji vystrčila před krám, aby se její křik nerozléhal obchodem, rychle nakoupila a vztekle odtáhla své řvoucí dítě domů.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dobré pondělí!
Co myslíte? Jsou ve výchově vhodné fyzické tresty?
Při terapiích se občas odkrývají různá témata, často uzdravujeme a opečováváme vnitřní Dítě. Třeba v situaci dávných fyzických trestů, ze kterých si nese zranění.
Názory na fyzické tresty se různí, jako všechno. Ráda bych vám dnes nabídla svůj náhled. Došla jsem k němu na základě pozorování, zkušenostmi s klientkami a osobními prožitky, když jsem si sama procházela terapiemi zážitků svého dětství. Jak to vnímám?
1. Jak komu…
Můj názor je, že jsou děti, které by člověk neměl uhodit, a jiné, které potřebují občas dostat na zadek. Je to prostě otázkou jejich povahy. Některé citlivé děti můžou fyzické tresty opravdu hluboce zasáhnout. A potom jsou tvrdé povahy, které potřebují občas nastavit hranice i nějakým tím plácancem.
Ovšem když dva dělají totéž, není to totéž.
2. Jak…
Jsem hluboce přesvědčená, že nejvíc záleží na emoci a postoji, s jakým rodič dítě trestá – a to se netýká jen fyzických trestů.
Podle mého názoru by měl rodič v každém okamžiku vnímat lásku a soucit se svým dítětem, a to i když se na něj zlobí. Což jde samozřejmě dost těžko, když mu náročná a vypjatá emoční situace brnká na jeho vlastní struny z dětství.
Možná jste si toho všimli, jak se ve vás v některých chvílích zvedne prudká emoční vlna, které se jen velmi těžko odolává. Záchranná brzda v nouzi je počítat do deseti a pak vyhledat terapeutku, která vám pomůže najít a odstranit vaše vlastní zranění, které to způsobilo. Tahle zranění nám totiž brání vnímat naše děti a jejich skutečné potřeby.
Vaše prudící dítě možná druhý den lehne s teplotou a jeho prudění je jen výraz fyzické nepohody, kterou neumí jinak vyjádřit. Možná vám svým pruděním naznačuje, že mu chybí vaše pozornost. Možná vám jen odráží nějaký rys vašeho vlastního chování. Nebo vyžaduje skutečně nastavení hranic. Určitým způsobem.
Právě vlastní zranění z dětství (často spojená se zděděnými výchovnými názory a postoji) vedou často k výbuchům prudkých emocí, typicky hněvu. A pak je to jen krok k nepřiměřeným fyzickým (nebo psychickým) trestům. Daleko víc než ten plácanec pak bolí emoce, která ho doprovázela. Byla jsem coby terapeutka vícekrát svědkem uvolnění takové uvězněné emoce ze zasažené tkáně. Někdy je rodičovský vztek tak hustý, že se dítě při bití opravdu bojí o holý život. Je tak malé oproti dospělému a dobře si to uvědomuje. I tenhle zážitek je v těle zapsán a ovlivňuje jeho chování i prožívání světa, dokud není uvolněn.
Nicméně mohu konstatovat, že je pořád lepší fyzický trest zabarvený vztekem, než fyzický trest, který je doprovázený naprostým emočním chladem. Nebo dokonce podivným úsměvem. Tento jev je známkou zavřeného srdce, což má samozřejmě taky nějakou svou historii, na kterou by stálo za to se podívat.
Obvykle je to důsledek toho, že člověk zabarikádoval v nějaké velmi náročné situaci své city, aby je nemusel prožívat. Jenže spolu s těmi náročnými emocemi zabarikádoval i všechny ostatní. Emoční život takového člověka je dost plochý, oproti tomu šťavnatému barevnému prožívání, pro které jsme se narodili.
A když už jsme u toho, pořád lepší jakýkoliv plácanec než neurčité emoční dusno, které visí nad dítětem jako damoklův meč a drží ho v pocitech viny, napětí, nejistotě a strachu z toho, co přijde… možná… asi… někdy…?
3. A kam.
Můj názor je, že když už člověk vnímá, že dítě potřebuje být plácnuto, měl by ho plácnout přes zadek.
Víte, kolik hlav mých klientek mi už požalovalo, že byly bity nebo tahány za uši? Fakt, v těch kostech to je. A ty kosti jsou opravdu šťastné, že mi to mohou říct a konečně to uvolnit. Osvobodit se. Tím se uvolní uvězněná emoce z fyzického i emočního pole a ta úleva je obrovská.
Kolečko reprodukce
V každém z nás je malé Dítě. Dítě, které bylo možná samo bito nebo psychicky trýzněno. Tohle Dítě se pak aktivuje při scénkách se skutečnými dětmi, ať už vlastními, nebo cizími, a způsobuje výron emocí, které je někdy těžké zvládnout.
Jako obvykle, první krok je porozjímat nad tím, jak to mám já.
Já osobně budu třeba vždycky vesmírně vděčná své psí kamarádce, díky které jsem objevila své vlastní démony dříve, než jsem měla děti.
Možná jste se v něčem z toho poznali. Možná, že jako dítě, nebo jako dospělý. Ve výsledku je to jedno. Jak píše psycholog Marek Herman, výchovné zranění má tendenci se reprodukovat. Dospělé oběti výchovných způsobů svých rodičů mají sklony vytvářet další oběti v podobě svých dětí.
Jenže my už nemusíme.
Máme nástroje, jak se z toho vymanit, kvůli sobě – i kvůli našim dětem. (No jo, přiznám se, že moje děti jsou velký motor pro můj osobní rozvoj a růst.) Nepomůže nám litovat sebe, ani litovat své děti, ani litovat své rodiče. Natož kohokoliv obviňovat (beztak jsme si to společně naplánovali).
Ale když uznáme naši minulost a podíváme se na to, jak na tom jsme, můžeme udělat první krok směrem k úplně novému životu. Můžeme narovnat svou karmu, vystoupit z ní a začít úplně jinak. Potřebujete jen odvahu. Terapie, které svým klientkám nabízím, jsou jednou z cest, které fakt fungují. Co to zkusit?
Děti potřebují hranice. Intuitivně vnímají, že rodič, který zvládne je a dobře jim nastaví hranice, je dokáže i ochránit, když bude třeba. Že na to má sílu. Jde o to, očistit se od svých vlastních nánosů emoční historie, abychom vnímaly děti a ne naše stará traumata. Abychom dětem daly to, co skutečně zrovna potřebují, a ne reprodukovaly staré situace. Je to práce, ale odměna je bohatá. Pro všechny.
Lenka Aleiandra